Někdy je obtížné rozhodnout se, zda více mluvit o lidech nebo o domech, ve kterých se jejich majitelé zabydleli. Macharíkovci mají za sebou osobitý příběh – žijí sice v hornickém domku, ale ten je jen jednou z řady zrekonstruovaných staveb, které ožily jejich přičiněním.
Než se manželé Macharíkovci nastěhovali do tohoto domu, v Banské Štiavnici bydleli už na třech adresách. Nejprve opravovali Skautský dům, poté z ruiny vybudovali penzion Nostalgie, ve kterém i donedávna bydleli, až se nakonec rozhodli pro život v rozvolněné zástavbě hornických kamennic trochu dále od turisty navštěvovaného historického centra.
Za svého působení v Banské Štiavnici se zasloužili o rekonstrukci sedmnácti domů a domků. Martin se snaží o záchranu kulturního a historického dědictví ve městě a okolí.
Něco starého, něco nového, něco modrého a něco půjčeného? Návrh svatebních oznámení.
S pomocí grantů, sponzorů, architektky Kateřiny Voškové a dalších odborníků a odhodlaných nadšenců se mu podařilo zachránit šťavnickou kalvárii, která byla v roce 2007 zapsána mezi sto nejohroženějších stavebních památek světa. I proto bylo pro nás zajímavé zjistit, do jaké míry se muselo dostavovat, přestavovat a co původní se dochovalo z jejich domečku. „Aby fungovala statika, měnili jsme tři obvodové stěny, naštěstí, zdi vnitrodomu se dochovaly. Vzhledem ke strmému svahu jsme za domem a po jeho stranách vybudovali opěrnou zeď dlouhou 45 metrů.
Zrekonstrovaný hornický domek
Dřevěné okenní rámy a křídla jsou věrnými replikami původních. „Zachovali jsme i velikost okenních otvorů. S dveřmi jsme postupovali stejně nebo jsme osadili staré zrepasované, které jiní vyhodili jako nepotřebné.“ Zdroj: Miro Pochyba
Okna jsou replikami původních, šest let starých dveří máme ze smetišť či přímo z jiných, již neexistujících domů. Odstranili jsme většinu dřevěných konstrukcí napadených dřevokazem. Zachovalo se jen několik dubových trámů. Jsme jim rádi. Máme stavební firmu. Vedle jiných projektů jsme si postupně našli čas, síly a dostatek prostředků na tuto rekonstrukci. Podobné domky stály na svahu oproti přibližně na stejné vrstevnici jako náš. Asanovali je z důvodu výstavby zázemí pro tabákovou továrnu. Tehdy v tom našem žily dvě stařenky – sestry.“
Zdomácnění
Vnitřek domu překvapí prostorem členěným do čtyř samostatných pokojů. „V porovnání s typickými slovenskými stavbami pro hornické rodiny, které charakterizovaly jeden nebo dva průchozí pokoje, architektura původního německého hornického domu má výhodu místností se samostatnými vstupy. Při adaptaci domu na současné potřeby jsme si kuchyni zařídili v jednom z předních pokojů.“
Střed dispozice se uvolnil pro úložný, technický a zejména komunikační prostor, kterým lze přejít do zadní části domu s ložnicí pro rodiče, koupelnou a schodištěm do podkroví. Podstřeší s otevřenou společensko-relaxační zónou používají nejen děti jako svou hernu, nejednou sem zavítají i rodinní přátelé. Pod šikminou střechy mají tři sourozenci společný dětský pokoj.
Světlo a prostornost ano, zaklizenost nábytkem ne. Náš domeček má svou historii, cítit ji v samotné stavbě. Interiér připomíná staré časy jen několika původními kusy nábytku. Stylizovali jsme minimálně.
„Naše děti nemají každý svůj pokoj. Naopak – socializují se navzájem ve společné dětské. Jsme přesvědčeni o algoritmu: ,Do věku patnácti let si spolu hrajeme, učíme se dohodnout, zda okno bude otevřeno nebo zavřeno, kdy hraje hudba nebo je v pokoji ticho, kdy svítíme nebo se už spí, popereme a usmíříme…‘ Funguje to, neboť není šance, aby děti od problémů utekly, někde se zašily. Potom jednou na koleji nebo v soužití s partnerem je již obtížné najít bez takového nácviku společnou míru. Později si své samostatné pokoje naše děti odpracují nebo půjdou na studia mimo naše město. Sdílet jednou s někým kancelář nebo ložnici?
